Stojí už mimo diskuzi, že každý film polské autorky a absolventky pražské FAMU Agnieszky Holland je kulturní událostí. Platí to o Úplném zatmění (1995) věnovaném prokletým básníkům Rimbaudovi a Verlainovi, o Hořícím keři (2012), kde zachytila osud Jana Palacha, i o Hranici (2023) všímající si nedávné migrační krize.
Jednou z výrazných linií režisérčiny tvorby jsou osobité portréty diskutovaných osobností z nedávných dějin. Vedle Palacha je to například slovenský lidový hrdina Juraj Jánošík (Jánošík – Pravdivý příběh, 2009) nebo kontroverzní český léčitel Jan Mikolášek (Šarlatán, 2022). A nyní je tu Franz.
Rozkročen v čase i prostoru
Nečekejme ale klasický životopisný film, jakkoli Franz sleduje život budoucí ikony dystopické prózy od dětství po předčasnou smrt v roce 1924. Klíč ke zpracování i k porozumění nabízí filmový plakát: ten zachycuje Kafkovu hlavu, zjevně inspirovanou pohyblivou Kafkovou bustou od Davida Černého za pražským Quadriem.
Podoba je rozdělena vertikálními řezy a každý pás se posouvá a otáčí vlastním směrem. Lze říci, že režisérka Kafkovu osobnost, jeho životní příběhy, autentické útržky z jeho děl i deníků a dopisů, ale také jeho současné interpretace a příklady komerčního vytěžení rozdělila právě do takových úseků a nechala je navzájem se vzdalovat a zase protínat. Na impozantní dvouhodinové ploše filmu to lze sledovat jak po stránce vypravěčské, tak po té vizuální. Vyzdvihněme zde nejen kameru Tomasze Naumiuka, ale také střih Pavla Hrdličky.
Kulturně a národnostně dosud pestré době, kdy Franz Kafka žil, i jeho vlastní identitě pražského německy mluvícího Žida odpovídá pestrost jazyků, kterými se ve filmu hovoří (od němčiny přes češtinu, francouzštinu, japonštinu nebo třeba jidiš), takže některé pasáže český divák uvidí s titulky.
A také trojstranná mezinárodní koprodukce, kdy se na filmu polské tvůrkyně s českým vzděláním podílelo Polsko, Česko a Německo. Před kamerou se vystřídali herci různého původu, vedle českých hvězd, jako jsou Jenovéfa Boková, Ivan a Josef Trojanovi nebo Jan Budař je to především Idan Weiss, německý herec s židovskými kořeny, Kafkovi až neuvěřitelně podobný, a další němečtí i polští umělci.
Společně utvářejí portrét plachého, až autistického mladíka, který žije především ve své hlavě plné démonů a skutečný život se žít neodváží. Patrně také proto, co o podstatě doby, která je ve 20. letech už na spadnutí, vytušil. Doslova prorocky ji pak vystihl ve svém díle.
Odvahu žít
Divák, který přijde do kina poučen, docení drobné narážky, jako kupříkladu švába, který ruší rodinu Kafkových při obědě a kterého dominantní otec Hermann v návalu cholerického vzteku zabije. Ale také i hrozivé souvislosti Kafkova životního příběhu a jeho díla v nadcházejícím 20. století, počínaje naznačeným osudem jeho milované sestry Ottly (zemřela v roce 1943 v Osvětimi).
Svíravou sílu má třeba scéna, kdy služebná vede malého Franze rozvalinami asanovaného pražského ghetta a vysvětluje mu, že nyní bude Praha krásná, protože už v ní budou žít jen Češi. Anebo epizoda, kdy novinářka Milena Jesenská, jedna z posledních Kafkových přítelkyň, přelézá zeď hřbitova a bere odtud květiny, protože „mrtvým už k ničemu nejsou“. Jesenská zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück v roce 1944.
„Je jasné, že se poselství filmu bude nyní aktualizovat, i vzhledem k tomu, co se dnes děje na Blízkém východě v Gaze, na Ukrajině i na dalších místech ve světě. Ale takový byl i Kafka. Až po válce a v padesátých letech lidé užasli, jak dokázal předpovědět hrůzu totalitních systémů, a stal se tím světově proslulým,“ řekla Agnieszka Holland po pražské předpremiéře novinářům.
To také může být hlavním přínosem jejího filmu, ačkoli se v jednotlivostech od historické reality místy odchýlil. Nabízí ale něco obecnějšího: působivý portrét člověka, který se dotkl hrůzy existence v moderním světě a pokusil se ji sdělit – navzdory vlastní konečnosti.
