Ožívají sentimenty, že navzdory politické nesvobodě bylo za socialismu lépe, že lidé si dokázali více pomáhat, že hmotné vlastnictví nebylo tak důležité. Mnoho vzpomínek pamětníků, mnohdy krásných vzpomínek z dětství a mládí tomu nasvědčuje. Ale byli jsme v těchto dobách opravdu moudřejší, ne tak konzumní, nebo šlo o nutnost vzhledem k omezeným prostředkům a hlavně omezené nabídce věcí, které by se daly pořídit? Byl to opravdu až kapitalismus, který nás pokřivil akcentem na právo vlastnit, pokud možno co nejvíc? Přitom normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let se dosti trefně přezdívalo salámový socialismus.
Proč se dnes zejména mladí lidé vyhraňují vůči ekonomickému konceptu trvalého růstu a mluví o nerůstu? A co to nerůst je? Jak to vidí literátka Dagmar Halasová, environmentalista Tadeáš Žďárský, spisovatel Miloslav Nevrlý? A co na to Martina a Jan, kteří se o tom baví a které to opravdu zajímá? Je na místě nejen mluvit o střídmosti, ale střídmě se chovat?
