Narges Mohammadíová oslavila 21. dubna čtyřiapadesáté narozeniny. Takřka pětinu života přitom strávila ve vězení a třináct soudních procesů jí vyneslo úhrnem jednatřicetiletý trest a přes 150 ran bičem. Důvod? Někdejší novinářka se intenzivně zapojila do boje proti íránskému teokratickému režimu a stala se ikonou obhajoby ženských práv a odmítání trestu smrti.
Za své nasazení získala v roce 2023 Nobelovu cenu míru i světovou proslulost. Její země ji zatím naposledy odsoudila 8. února 2026, a to k sedmi a půl letům odnětí svobody.
Trest Mohammadíová nastoupila v centrální věznici Zandžán na severozápadě Íránu, známé krutým zacházením s vězni. Byla zde držena už dřív. V létě 2020 tu prožila vlnu covidové nákazy a v dopisech mj. popsala, jak nakažené vězenkyně nedostávaly léky ani zdravotnickou péči.
Bez ošetření
Na počátku letošního dubna bratr Mohammadíové Hamid Rezá informoval, že Narges koncem března pravděpodobně prodělala infarkt. Spoluvězenkyně ji našly na cele v bezvědomí. Přestože měla řadu komplikací včetně plicní embolie, věznice ji odmítla převézt do nemocnice.
Mohammadíová se přitom už dřív potýkala s vážnými zdravotními obtížemi, mj. s rakovinou kostí. V prosinci 2024 ji úřady ze zdravotních důvodů dočasně propustily z věznice Evín v Teheránu, kde měla za údajnou protistátní propagandu strávit třináct let. Nemocniční ošetření musela podstoupit i po svém posledním zatčení loni v prosinci, kdy byla surově zbita do hlavy.

Teprve po „katastrofálním zhoršení zdravotního stavu“ přijala Mohammadíovou minulý pátek nemocnice v Zandžánu, a to na vytrvalý nátlak rodiny a Nobelova výboru. Hamid Rezá Mohammadí vyjádřil obavy, že se převoz uskutečnil již pozdě a sestra umírá. Podle něj s ní režim takto zachází cíleně. „Nepochybuji o tom, že se lidí, jako je Narges, režim rozhodl zbavit,“ podotkl.
Peklo pro ženy
Narges Mohammadíová zdaleka nebude první zadrženou Íránkou, kterou režim surově zlikvidoval. Dokladem může být celosvětově známý případ Mahsy Amíníové. Dvaadvacetiletou dívku ubila v září 2022 mravnostní policie kvůli nesprávně nasazenému hidžábu. Její smrt spustila v Íránu živelné, ale tvrdě potlačené protesty.
Během nich podala Mohammadíová západním médiím zprávu o tom, jak íránské bezpečnostní složky zacházejí se zadrženými ženami. Brutální bití, ponižování a sexuální násilí zdokumentovala zvláště ve věznici Evín, kde kritici a odpůrci režimu končí nejčastěji.
Sama zde byla držena opakovaně. Odbývala si tu trest i v říjnu 2023, kdy získala Nobelovu cenu. Převzaly ji za ni její děti, dvojčata Kiana a Alí Rahmaníovi. Přečetly přitom působivý matčin text o podstatě útlaku i o odhodlání íránských žen, který se podařilo propašovat z vězení.
Bílá tortura
Obdobných příkladů je ale podstatně více. Už v roce 2003 přišla v Evínu o život íránsko-kanadská fotoreportérka Zahra Kazemi-Ahmadabadíová. V Teheránu dokumentovala tehdejší vlnu protirežimních demonstrací. Byla zatčena a tři týdny poté úřady ohlásily její úmrtí na mrtvici. Pitevní zpráva nicméně odhalila jako příčinu smrti kruté mučení a znásilňování. Íránská vláda později připustila bití a proběhl soud, obvinění však byli osvobozeni.
Poměrům ve věznici Evín se Mohammadíová věnovala také ve své knize White Torture: Interviews with Iranian Women Prisoners (Bílé mučení: Rozhovory s íránskými vězenkyněmi). Soustředila v ní výpovědi několika žen a společně popsaly nelítostné výslechové metody, brutální znásilňování a další násilí.
„Bílé“ mučení v názvu odkazuje na bílé zvukotěsné cely, ve kterých jsou ženy po řadu dní drženy bez denního světla, dostatku spánku a jakéhokoli kontaktu s okolím, aby se tak narušila jejich psychika.
Ropa a svoboda
Širší pozornost si pak věznice nakrátko získala poté, co ji během loňské dvanáctidenní války bombardovaly izraelské síly. Z poškozeného objektu byli potom někteří vězni převezeni jinam. Například aktivistka za práva pracujících Nasrin Džavadíová do podobně nechvalně proslulého vězení ve středoíránském Karčaku, odkud byla posléze pro vysoký věk propuštěna.
Provoz v Evínu se nicméně záhy obnovil. A s ním i utrpení žen i mužů, kteří se v Íránu odvažují zvednout hlas proti bezpráví. Podle odhadů nevládních organizací, jako je HRANA (Human Rights Activists News Agency), přibylo jen při protestech na počátku tohoto roku 53 tisíc zatčených, další tisíce po vypuknutí války na konci února. Nejméně 250 lidí už bylo letos popraveno.
Hamid Rezá Mohammadí se obává, že válka v Íránu odkloní od situace zadržovaných veškerou pozornost. „Zdá se, že ropa je nyní důležitější než svoboda,“ poznamenává. Přesto by příklad Narges Mohammadíové neměl zapadnout. Teprve když se o ní nepřestane mluvit, nevyjde oběť jejího života naprázdno.












